Když se objevily letenky do severoitalského města Bergamo za 500, řekli jsme si, že je to skvělá příležitost jak si udělat jednodenní túru v Alpách. Vybrali jsme si jezero Come u městečka Lecco, nad kterým se tyčí vysoké hornaté kopce - vedla tam totiž železnice. V pátek přílet, v neděli odlet. A navíc na tu neděli připadaly moje narozeniny, takže co víc si přát?

Zajištění logistiky bylo na mně. Už jsme za sebou měli výjezd do Izraele, kde přelouskat webové adresy byl mnohdy dost tvrdý oříšek. Plánování něčeho, co najdu v latince a navíc v italštině - che semplice!! Jako první je třeba obhlédnout ceny ubytování. Nám se velmi osvědčil booking.com, v jehož databázi najdete ubytování skoro všude na světě. Výbornou alternativou je také airbnb.com. Poté, co najdu vyhovující bydlení, je nutno zjistit dopravu z letiště do nejbližšího města, poté si najít italský idos a vypsat jízdní řády, dále MHD v cílovém městě. Nezbytnou a nejdůležitější částí je samozřejmě tvorba vlastního programu. V tomto případě to bylo velmi jednoduché, neboť jsme měli pouze celou sobotu, kterou jsme chtěli využít na túru a nedělní dopoledne, které jsme chtěli strávit poznáváním městečka. Proto jsem vybrala penzion přímo pod lanovkou (jo, jasně, samozřejmě byl také jeden z nejlevnějších :-) ) a už jsem viděla tu horskou romantiku, večer na terásce pod kopci tyčícími se vysoko nad námi, zapadající slunce...

Realita byla samozřejmě úplně jiná. Po příletu na letiště jsem se poptala po autobusu, který měl jezdit do Bergama (všechny bližší informace jsem měla nastudované z domu z cestujlevne.com, kde jsou zpracovány i informace o jednotlivých letištích). Ten jsme našli hravě a po chvíli čekání, během kterého se na zastávce nakupilo dost lidí jsme se hrnuli do autobusu. Cíl byl jediný - dostat se dovnitř :-)

V Leccu jsem zapnula své mezilidské bluetooth a poptala se místních, kudy tudy na hlavnú stanicu. Bylo nutné pouze přejít rušnou silnici, takže i druhý úkol jsem hravě zvládla. Na nádraží bylo nutné koupit si jízdenky. Fronta u pokladen byla šílená a navíc se vůbec nezmenšovala, takže jsem se jako milovnice plateb kartou vrhla k jízdenkovému automatu, vyťukala, kam chci jet, vložila kartu a vyjeli jízdenky. Spokojená a se sebevědomím posilněným právě prožitým zážitkem jsem se vydala na perón (rozuměj nástupiště, jsem přeci jen dítě nádražáka) a řekla si, že popojedu v procvičování své italštiny - proč ne, když jsem si právě zvládla pokecat s automatem, že jo. Vidím pána v nádražácké uniformě a volám: Signore, scusi!! Dov´é il treno á Lecco? Ano, kdo umí trochu italsky se již usmívá stejně jako tento pán, kterého jsem se suverénně na tykačku zeptala: Pane, prosím Tě, odkud jede vlak do Lecca :-)

České dráhy se ovšem za svůj vozový park vůbec nemusí stydět. Nevím, jak na hlavních tratích jinde v Itálii, ale zde na trati lokální, jel vlak starý, který má kamarádka půvabně nazývá Gumák.

Po zhruba hodinové jízdě jsme dorazili do Lecca a nastal problém - odkud jezdí emhádéčko? Přiznávám, tuto informaci jsem při plánování podcenila, mrkla jsem jen na mapu a myslela si, že vím, která zastávka to je. Místo ale ve skutečnosti vypadalo trochu jinak, tak jsem poprosila o radu jednu paní, ta nás ale poslala úplně někam jinam (nebo jsem to já jen špatně pochopila?). Do odjezdu posledního autobusu (bylo už sedm hodin večer) zbývalo pár minut a zastávka nikde! Lépe řečeno zastávky všude, ale náš autobus nebyl uvedený ani na jedné. Cesta pěšky by zabrala víc jak hodinu a půl do pěkného krpálu, takže jsme zmobilizovali všechny síly a ptali se každého, koho jsme potkali. A najednou - přijížděl ten náš autobus!!! Zbylo nám něco jiného, než se rozeběhnout za ním a čekat, že zastávka bude blízko? Nezbylo. Měli jsme však velké štěstí, protože autobus zastavil po třiceti metrech. Mnohdy bývá člověk blízko svému cíli, aniž by o tom měl potuchy.

Náš penzion byl až na konečné zastávce a jeho majitelé velmi milí lidé. Po nezbytných formalitách nám Antonio ukázal náš pokoj - ceny ubytování u severoitalských jezer jsou poměrně vysoké, ale kvalita ceně odpovídá. 

Na druhý den ráno nás čekala túra na horu Piani d´Erna. A abych nevyšla ze cviku, mé tělo si na mě hned z rána připravilo překvápko v podobě neočekávané menstruace (pánové prominou, ale toto téma patří k cestování více, než si myslíte! Z ohleduplnosti jej však rozvinu v samostatném článku zde). Jak jsem však říkala - majitelé byli velmi milí a zajistili mi all inclusive péči. :-) Cena lanovky se nám zdála na jednosměrnou příliš vysoká a na zpáteční zase velmi nízká, ale někdy i Itálie překvapí - 10 euro za oba směry pro jednoho. Nahoře jsme se rozhlíželi kudy se vydat a po radě místního hospodského se rozhodli pro jednoduchou variantu. Zhýčkaní dokonalým systémem značení turistických tras v ČR jsme byli ze začátku dost zmateni, zda jdeme dobře. Šli jsme po červené, ovšem červený flek na kameni se objevil jen jednou za čas. Navíc byla šílená mlha, viditelnost sotva deset metrů. Naštěstí. Protože když jsme se vraceli již za protrhané oblohy a viděli ty úzké cestičky a propasti těsně vedle nich, byli jsme rádi, že cesta nahoru na horu byla zahalena v mlze. Hned jsem pochopila, proč je ve světě tolik mrtvých Čechů (však isc do Tatier na turu a zje*ac še zo skaly, to je take Česke :-D ). Jsme zvyklí na to, že nás někdo stále upozorňuje na nebezpečí a sami už ho tedy nedokážeme ani cítit, ani rozeznat. Však kdyby to bylo nebezpečné, byly by tu zábrany, ne? Odpovídám: NE!!! Ve světě se nepočítá s tím, že je třeba Vás vést za ručičku. Je třeba převzít zodpovědnost sám za sebe a řídit se trochu selským rozumem. Výstup nahoru mi tedy vůbec nepřipadal jako lehký (a to chodívám kondičně pravidelně) a ráda bych si někdy vyšlápla něco pro náročné, ať můžu srovnat. Protože máme vždy velké štěstí na počasí, po zdolání vrcholu a posilnění se klasickou českou svačinkou (chleba se štanglí salámu) se obloha začala protrhávat. Užili jsme si tedy krásné výhledy dolů do údolí a trochu se proběhli po hřebeni. Prostě taková krásná jednodenní túra v Alpách :-) 

V neděli nám letadlo odlétalo kolem 16hod, takže jsme se v poledne museli přesunout vlakem zpět do Bergama. Čas se však musí maximálně využít, takže jsem na dopoledne naplánovala prohlídku městečka s případným koupáním v jezeře Como. V Leccu bylo živo, protože tam právě probíhaly cyklistické závody, takže všude bylo plno lidí, stánků a atmosféra byla úžasná, jako dělaná na výlet lodí po jezeře - ten nám měl navíc pomoci k tomu, abychom omrkli místa vhodná ke koupání. Po hodinové plavbě s překrásným výhledem na hory tyčící se nad námi, jsme se tak přesunuli na pěkné místo, kde se již koupalo pár Italů. Pro mě byla voda příliš studená, smočila jsem jen kotníčky, ale Michal, jako správný zástupce drsných mužů, tam skočil celý.

Kolem poledne jsme se vydali na vlakové nádraží. Mapy jsou moje silná stránka a nevím ani proč jsem se nechala přemluvit, že teď půjdeme podle Michala a jeho mapy v mobilu. Tušíte správně, ztratili jsme se :-) Nakonec jsem to musela zachraňovat já a na vlak jsme doběhli tak tak.

Jedna z nejhorších věcí na cestování je čekání na letišti na zpáteční let. Letiště v Bergamu je navíc opravdu velmi malé, takže tam není co dělat, kromě sezení v kavárně. Nicméně je to skvělý čas k tomu, vymýšlet další cestu! To jsme však ještě netušili, jaký mega hit nás čeká týden po návratu...